Dálky s vůní máty (Expedice Al Maghreb, část II. – Aroumd)

„Poslední noc v horách přináší smíšené pocity. Na jednu stranu radost, že nás místo stanu čeká čistá postel, sprcha a další vymoženosti (děcka se nejvíc těší na „internety“ :D). Konec smradlavému oblečení, zaprášeným vložkám a všudypřítomné špíně! Jenže taky přichází melancholie a lítost. Hory jsou láska. Nic neočekávají, k ničemu nenutí, jen poklidně jsou. Zkouší naše hloubky, vytahují na povrch to nejlepší i nejhorší z každého z nás. Dávají nám nahlédnout na naše slabiny a taky pomáhají odkrýt sílu, o níž jsme neměli ani tušení. Zintenzivňují prožitky i vztahy. Když se realita smrskne na pár hodin / dní s jasným koncem, i ta nejnudnější věc na světě se stává rituálem. V horách zkrátka nic není všední. A tohle opouštíme.“

Druhý týden expedice se odehrával v Aroumdu. Malebná vesnička v náruči hor připomíná spíš středověkou pevnost, než osadu 21. století. Strmé křivolaké uličky jsou hotová zabijárna, kam se hrabe Toubkal! Miluju ty kontrasty, ten bizár, který místní vůbec nevnímají. Tak třeba osel zaparkovaný před barber shopem. Prostě když k lazebníkovi, tak ve velkým stylu! 😀 Taky mě fascinuje ta energie mezi lidmi. Dávají se do řeči, smějí se, pomáhají si… je to něco, co bych nazvala „good vibes“ a funguje to i směrem k nám. Cítíme se tu přijímaní, ta vstřícnost a laskavost je dojímavá. Taky se starají o to, abychom nezhubli – jako na návštěvě u babi a dědy. Když se po jednom náročném obědě (který plynule navazoval na snídani) rozvalujeme na parádním tilíku (pohovka), nacpaní k prasknutí, říkáme si, že ZAŽÍVAT MAROKO je vážně fuška.

Jedním z cílů expedice je poznání života Berberů, a tak se družíme, pozorujeme, učíme. A respektujeme fakt, že ženy nechtějí být fotografovány. Každé ráno se studenti vypravují do rodin, s nimiž snídají a obědvají. Taky se snaží zapojit do domácích prací. Na pořádné klábosení naše slovní zásoba nestačí, ale jazyk srdce je univerzální, a tak si vždy nějak porozumíme. Žeru to oboustranné nadšení z toho, že se navzájem učíme něco nového!

Vhled do zvyků a tradic získáváme třeba díky společnému tanci zvaný ahvaš. Převlékáme se do tradičních oděvů, my holky si necháváme uvazovat šátky a umíráme u toho smíchy. Těžko říct, zda je to větší kulturní šok pro Berbery nebo pro nás. Bubnuje se na bubínky i hrnce, vlníme se v kruhu a snažíme se zapojit do zpěvu. Má to ohromný kouzlo a uvědomuju si, jak je úžasný být součástí něčeho takovýho. Cítím vděk i dojetí a … Merisi, nedojímej se! Musí se tančit! Ale jak? Tohle tanec nepřipomíná ani zdánlivě! Nevím, co mám dělat. Zdá se, že to neví nikdo. Poskakujeme, natřásáme se, strkáme do sebe, šlapeme si po nohách a řehtáme se na celé kolo. Konečně se do toho začínáme dostávat, ale zábava končí. Blíží se čas večerní modlitby. Tak jo, příště naučíme místní křepčit polku, ať je ta kulturní výměna vzájemná! 🙂 Návštěva hamámu alias lázní nám zas ukazuje, že pravidelná společná hygiena není jen o čistotě těla a duše, ale může fungovat jako šikovný „monitoring“ obyvatel. Taková babská a chlapská drbárna v sauně, no. Neutajíte nic, hříchy se eliminují samy 🙂

Expedice Al Maghreb se ovšem zapisuje do povědomí Aroumdu i jinak, než běháním po vsi s krosnami (nebo fůrami slámy) na zádech 🙂 Máme tu čest zkrášlit malbami chodbu a jednu ze tříd nově postavené školy. A tak našim studentům vzniká pod rukama úžasná obrázková mapa světa, králíci z klobouku, barevná abeceda a panorama hor s majestátním Toubkalem. Budoucí školáci jsou nadšení a utváří se tu krásné propojení. Doslovnou třešinkou na dortu je spontánní hurá akce, kdy studenti jako poděkování za všechnu tu přívětivost vyváří třešňové knedlíky a pečou bublaninu. Tím si nejspíš navždy získali srdce místních. Láska holt vážně prochází žaludkem.

Nejdůležitějším cílem celé expedice je zprostředkovat místním dětem návštěvu Česka. Setkáváme se proto s ředitelem zdejší školy i s bývalým prezidentem vesnice a diskutujeme o tom, jak plán nejlépe uskutečnit. Pro Maročany totiž není snadné dostat se do Evropy. Potřebují víza, která jsou pěkně drahá (vázaná na vysoký depozit). Schůzky pomáhají stanovit další kroky a věříme, že výměna zdárně proběhne.

Veškeré snažení a působení expedice zachycuje dokument, na němž studenti po celou dobu pilně pracovali. A snad můžu prásknout, že při natáčení v Aroumdu měli podporu od skvělé režisérky, dokumentaristky Markéty Nešlehové. Říkám vám, máte (máme) se ještě na co těšit! 🙂