Andělé z trailu

“Asi nebudu nejlepší společník. Zrovna jsem totiž někoho zabil,” hrne ze sebe sympatický hezoun, jen co usednu na sedadlo smrti. Honza vzadu jen mrká, ani nedutá.

Srdíčko mi vyplašeně poskočí. Snažím se zachovat klid, debilně se usmívám a čekám, až mi ten vtip vysvětlí. Nepůsobí jako samozvaný kat hikerů. Ale že je jeho mysl rozstřelená do všech stran je jasný jako facka.

Věnuje mi roztěkaný pohled a úsměv, který ho zjevně stojí spoustu sil.

“Jmenuju se Sam. Jsem doktor a jedu od pacientky, co byla v pokročilém stádiu rakoviny. Dal jsem jí smrtící injekci. To je poprvé, co jsem někoho zabil. A těsně předtím mi umřela máma,” dodává jakoby mimochodem. Ten chlap je hotový papiňák! A za volantem! Nechci, aby to narval do svodidel.

“Honzooo,” volám telepaticky parťáka sedícího za námi.

A Honza se chytá.

“Co kdybych řídil já?”

“To je dobrý, jsem v pohodě, dal jsem si panáka na uklidněnou,” houkne Sam a zdupne plyn až k podlaze, jako by nás chtěl vystřelit do vesmíru, do jinýho časoprostoru, jiný reality, která tolik netíží. Za námi lítají pomeranče jak tenisáky na kurtu. Zapomněl zavřít kufr, když do něj nakládal krosny. Je fakt úplně mimo. Potřebuje se zklidnit. Okamžitě. Zpracovávám příliv emocí. Ne mých, ale těch jeho. Cítím je v těle. Jede to jak tlaková vlna, od špiček nohou, přes podbřišek a hrudník až ke krku. Nádech, výdech. Místo dospělýho chlapa vidím malýho kluka, co má v sobě smutek hlubší než Hranická propast.

“Tak jo. Co kdybychom to přeformulovali? Co třeba – pomohl jsem trpící ženě odejít na lepší místo, kde neexistuje bolest? Může být? A teď mi řekni, jak se cítíš.”

Nechávám ho upustit ventilek emocí, mluví o procesu uspání pacientky i o svojí mámě. Slova odnášejí alespoň část tíhy, která mu sedí na ramenou. Působí teď mnohem uvolněněji, už není tak napjatý a roztržitý. Konečně můžu přestat imaginárně brzdit. Stáčím hovor k Samovým oblíbeným aktivitám. Je vášnivý horolezec, skvělý! Honza si přebírá štafetový kolík a po zbytek cesty si vyprávějí o krásách Kā Tiritiri o te Moana (Jižních Alp).

Za hodinu a půl všichni vystupujeme v Nelsonu. Živí, zdraví, o poznání klidnější. S Honzou na sebe mrkneme a jakmile Sam vysází naše věci z kufru, sevřeme ho pevně v náručí, každý z jedné strany. Neobjímáme váženého pana doktora s maskou. Tiskneme k sobě malýho kluka, kterýmu skáče hrudník nahoru dolů, jak se z něj derou vzlyky.

“Děkuju,” zachrčí a otírá si tváře rukávem košile.

“Teď už to zvládnu. Hodně štěstí na cestách a ještě jednou děkuju.”

Koukáme za ním, jak vyjíždí z parkoviště. Jsme z toho celí dojatí a rozhození, tak se obejmeme i my dva.

“Tak, a teď léčebná fáze číslo dva. Kde mám čokoládu?”

Lovím z báglu milovanou Whittaker´s Berry Forest, cpu si do pusy celej řádek a doufám, že v něm bude hodně třešňových kousků. Prej že stopování je jednoduchý. Já jsem z něj pokaždý úplně vyřízená.