Post-trail blues - Duše na cestách

Milí moji, tenhle text píšu v naději, že pomůže nejen dobrodruhům s toulavýma nohama, ale i jejich nejbližším.

Když jsem stála na začátku GR11 a před sebou měla cca 850km přes Pyreneje, cítila jsem nervozitu i strach. Bodejť by ne. Byla to moje první dlouhá sólo cesta. Abych sebrala odvahu vykročit, představovala jsem si, jak se budu na konci radovat, že to mám za sebou. Jak na sebe budu hrdá, že jsem to zvládla.

JENŽE.

O šest týdnů později na Cap de Creus sedím na skále s pohledem upřeným na nekonečný horizont, poslouchám šumění vln a bulím. Kde je ta radost, že jsem to dokázala? Jakto, že se netěším zpátky do civilizace – na sprchu, postel, přátele, oblíbený jídlo? Nejradši bych se otočila a šlapala hned zpátky. Cítím jen smutek a obrovský prázdno. Co to se mnou je? Prožívají tohle i ostatní, nebo jsem v tom sama? Aniž bych to tušila, padla na mě deprese zvaná post-trail blues.

KDE SE TO VZALO?

Představte si, že se každý ráno probouzíte s východem slunce, dýcháte čerstvý vzduch, procházíte dechberoucí krajinou, tančíte v dešti, koupete se ve vodopádech, usínáte pod hvězdami. S každým výběhem do kopce se vám do těla pumpují endorfiny i adrenalin. Pulzující spánky a bušící srdce vám dávají intenzivně najevo, že jste naživu. Rozpřahujete ruce k nebi, nastavujete tvář větru a cítíte se maximálně šťastní. Takhle chutná svoboda! Je to opojný jako droga. Hiker’s high. Vše, co potřebujete k životu, si nesete na zádech. Uvědomujete si, jak málo vám stačí a máte z toho až dětskou radost. Cítíte v sobě zvláštní klid a harmonii, se sebou, s druhými. Dostáváte se do souladu s přírodou, objevujete smysly, o nichž jste dříve neměli ani tušení. Spoustu věcí jednoduše dokážete vycítit, což je pro vás zdrojem bezpečí. Naučíte se vnímat svoje tělo – stává se vaším nejlepším parťákem a postupně se mění v úžasně výkonný “stroj”. Wow! Všechno je najednou jaksi jednodušší. Neřešíte kariéru, společenský role, vztahy, očekávání druhých nebo jejich problémy. Jen jste. Sami za sebe. Tady a teď. Jedinou starostí je nepřerazit se cestou z kopce, utéct bouřce, vysušit stan, najít zdroj vody, ulovit jídlo. Občas se dostaví i únava, frustrace nebo strach, ne že ne. Ale hluboko uvnitř cítíte neochvějnou jistotu, že si poradíte s čímkoli, co přijde do cesty.

Na trailu jsem denně pociťovala radost a hlubokou vděčnost. Byla jsem hrdá, že jsem se postavila strachu z nejistoty, opustila práci a všechno, co by se dalo nazvat bezpečím. Po dvaceti letech jsem si konečně plnila svůj dětský cestovatelský sen. Měla jsem oči i srdce dokořán a odměnou mi byla setkání s nádhernými lidmi. Upřímný zájem a laskavost mě utvrdily v přesvědčení, že v každém dřímá dobro a touha po sounáležitosti. Zažívala jsem návaly hlubokého citu – bezbřehé lásky – k lidem obecně. Ke každému jednomu z nás. Naplnění a opojení v maximální intenzitě, den co den, týden co týden.

HIKER BEZ TRAILU JE JAK FEŤÁK BEZ FETU

No a pak byl ze dne na den KONEC. Náraz do zdi. Hluboký smutek a prázdno. Plnou vahou to na mě dopadlo v milované Barceloně. Měla být třešničkou na dortu, ale zhořkla mi na jazyku. Po šesti týdnech na trailu jsem si v civilizaci připadala jako mimozemšťan. Ten hluk! Ten smrad! A proč na mě všichni tak civí? Jakto, že můj bágl a ošuntělý oblečení už nejsou důvodem k zahájení vzrušující konverzace? Jídlo na každým kroku, anonymita a potřeba peněz vedly k pocitu, ze je svět divně materialistickej. Na jakých hodnotách proboha stojí? Do tohohle nepatřím, nezapadám … a vlastně ani nechci! Pohlcoval mě stesk po trailové každodennosti, spřízněných duších a hlavně – po trailové verzi mě samotné. Neohrožená, veselá, laskavá, se vším si uměla poradit. Kým teď jsem, když ona zůstala na trailu?

Myslela jsem, že mi pomůže podělit se o to, co se ve mně odehrává, s mými nejbližšími. To bylo bláhový! Jak by mě mohl pochopit někdo, kdo to nezažil? Pocit vyčleněnosti se ještě prohloubil. Paráda, už nezapadám ani mezi ně. Patřím zpátky na trail, mezi stejně divný lidi, jako jsem já. Jedině oni umí pochopit, že jsem odešla z práce, abych mohla chodit stovky kilometrů a “zažívat bídu”. Většina z nich udělala totéž.

Jenže ne vždycky můžeme hned vyrazit na další trail. Hikeři nejsou exoti, co pálí mosty a utíkají od všeho a všech. Nevydáváme se na cesty proto, abychom utekli před životem, ale aby nám život neprotekl mezi prsty. Máme povinnosti, závazky, rodinný vazby, potřebujeme finance … a to vše si žádá aspoň dočasný začlenění do normálního života. Jak jsem se s tím vypořádala já?

JAK PŘEŽÍT POTRAILOVÝ BLUES?

Buď v kontaktu s lidmi, kteří s tebou byli na trailu, případně s jinými hikery. Prošli / procházejí si tím samým, někdo míň a někdo víc intenzivně. Laskavý tip pro naše nejbližší – nechceme od vás rady ani analýzy. Potřebujeme se jen vypovídat a vidět porozumění.

Sdílej, sdílej, sdílej. Napiš článek, sdílej fotky, udělej přednášku. Je to příležitost připomenout si všechny ty skvělý momenty a uvědomit si, co máš za sebou. Možná tím dodáš odvahu někomu dalšímu, možná otevřeš oči svým nejbližším.

Zůstaň v pohybu! Na trailu tělo maká 8-12h denně. Jasně, odpočinek je potřeba. Ale není nic horšího, než přejít do celodenního sezení na židli. Do háje jde nejen fyzička, ale i psychika. Lidský tělo je stvořený k pohybu, ne k povalování. Sledovat jak tělo chátrá jen prohlubuje stavy deprese. Choď na procházky, cvič, tancuj, objev novou aktivitu (fajn je třeba lezení). Dělej cokoli, co tvýmu tělu dělá dobře. Bude to dělat dobře i tobě.

Dej si občas půst. Po týdnech hladovění je přirozený, že si to chceme vynahradit. Ale po nějaký době se vytratí pocit výjimečnosti – všechno je tak snadno dostupné, můžeme mít kdykoli cokoli. Vzpomínáš, jak božsky chutnal burger, pro který sis musel dojit přes hory a doly? Jak tě kostka čokolády dokázala přenést do ráje? Byla to vzácnost, protože jsme to nemohli mít kdykoli. Dej si oraz a pak si dopřej svoje milovaný jídlo, vnímej ho všemi smysly a užívej si ho jako tu největší odměnu. Jako když jsi byl na hiku.

Plánuj další cestu. Je jedno, zda bude na víkend / na týden, zda se uskutečni za měsíc / půl roku / za rok. Obnov svoji výbavu, hledej inspiraci. Třeba v cestopisech, outdoorových dokumentech, nebo …

Choď na cestovatelský festivaly. Ať už jako přednášející, nebo posluchač. Budeš mít kolem sebe podobně naladěný spřízněný duše a načerpáš inspiraci.

Udělej občas nebo bláznivého z kategorie “hiker trash”. Tvoje někdejší realita tě nejspíš rozesměje a budeš si připadat jako pankáč. A možná pocítíš vděk, že už to dělat nemusíš. Třeba se potkáme v kavárně na WC, až si budeme mýt vlasy v umyvadle, odmotávat toaleťák nebo nabíjet mobil.

Zrekapituluj si trail. Pro co sis šel? Jakým způsobem tě cesta obohatila? Jak to můžeš začlenit do každodenního života? Možná ses konečně naučil vypínat hlavu, vstávat brzy, odpočívat. Možná sis všimnul, ze když jsi v klidu a na nic netlačíš, věci se dějí přirozeně ve tvůj prospěch. Možná jsi zjistil, ze jsi mnohem silnější, než sis myslel. Možná ses začal mít rád. A možná sis uvědomil, ze dokážeš cokoli, pro co se rozhodneš. S čím ses potýkal, než ses vydal na cestu? Co představovalo “nepřekonatelný problém”? Možná je čas podívat se na to tvýma “novýma očima”.

Posílej dál onu laskavost, která byla na trailu samozřejmostí. Ať už ses o něco dělil, nebo ti někdo opečoval puchýře, nabídl nocleh, odvoz… jsou to nádherný gesta zájmu, péče a potřeby být tady jeden pro druhýho. Jsme společenská zvířátka a dělá nám dobře, když můžeme pomáhat. I ten největší zarputilec má v srdci laskavost. Někdy je ale schovaná pod tvrdou slupkou, která čeká na příležitost, aby mohla povolit. Buď tou příležitostí 🙂
Piš si deník. Jasně, trochu pozdě na tuhle radu, jestli máš po trailu. Ale nikdy není pozdě začít! Já si píšu deník snad odjakživa, jsou to takové moje Postřehy z cest i ze života 🙂 I ta nejbarevnější vzpomínka totiž časem vybledne. Deník je skvělý způsob, jak si vše uchovat. Až jím budeš listovat, určitě si řekneš – wow, tohle jsem fakt zažil? 🙂

Život každého z nás má smysl. Na trailu i mimo něj. Dávej proto smysl všemu, co děláš, a dělej to s láskou. Bude ti krásně na duši a prospěješ ostatním.