Isle of Skye: seznámení s midges
(úryvek z našeho putování po Isle of Skye)
… Sligachan se starým kamenným mostem je oblíbeným výchozím bodem pro všechny, kdo chtějí objevovat krásy divoké přírody Cuillinských hor s romantickými vodopády a pohádkovými jezírky. Sluncem zalité koberce sametového mechu protkané vřesem budí zdání snové krajiny a přímo vybízejí, aby se po nich člověk rozběhl. Jde o iluzi tak dokonalou, že jí podlehne každý, kdo sem zavítá poprvé a občas dostane i zkušeného mazáka.
Hltala jsem tu vizuální nádheru a snažila se zachytit kouzlo místa skrze svoji zrcadlovku. Bezelstně jsem vybídla ostatní členy posádky, aby se vydali podél řeky blíže k horám, kde nás měl čekat první vodopád.
„Do prdele!“
Zvučná slova přehlušila šumění vody i hlas větru a ze snového obláčku jsme se ocitli v drsné realitě. Bratrova noha ve značkové tenisce vězela až po kotník v bažině. Mechové polštáře jsou totiž stabilní jen zdánlivě. Pokud se přes ně chce člověk dostat suchou nohou, musí buď střelhbitě přeskakovat z jedné hroudy na druhou, anebo nazout nepromokavou obuv. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že skákací varianta vyžaduje slušnou fyzickou zdatnost a nese vysoké riziko podklouznutí.
Zatímco bratr balancoval mezi trsy mokrého vřesu a mechu, nesa v krosně na zádech radostně vřískající Rózu, prohnal se kolem nás Adrián se psem. Uskočila jsem na poslední chvíli, ale Dita takové štěstí neměla. Při úhybném manévru skončila oběma nohama v blátě.
„Marti, ale tu trasu, co chcete jít, to půjdete po nějaké normální cestě, že?“
„No, to si právě neděláme iluze. Ale když máš dobrý boty, můžeš jít, kudy chceš.“
Dita odevzdaně pohlédla na zničené tenisky. „Konečně chápu, proč tu všichni chodí v holínkách. Ale jinak je tady krásně! Udělejme si společnou fotku, jo?“
Zatímco nastavuji foťák, Dita se snaží přimět mého bratra, aby na tváři místo šklebu vyloudil úsměv. Najednou si uvědomuji, že je něco jinak. Už nefouká vítr! S Adriánem si vyměňujeme vyděšené pohledy. Než se zmůžeme na slovo, vzduchem znějí výkřiky doplněné divokým mácháním paží.
„Jau!“ „Au, co to je?“ „Ježiš, mě něco štípe!“
„To jsou midges, zapomněla jsem vám o nich říct. Ty mikrosvině jsou všude, kde je vlhko a když nefouká, tak se vyrojí a pijou krev. Musíme se přesunout!“
Poklidná procházka se rázem mění ve zbrklý úprk před neviditelným nepřítelem. Klopýtáme přes kameny a co chvíli někomu z nás uvízne noha v houbovitém mechu.
„To je šílený! A v tomhle chcete týden chodit, jo? V bažinách a s muškama, co vás sežerou zaživa?“
„Na to si časem zvykneš. Je dobrý, že když prší, tak jsou ty svině zalezlý. A tady prší skoro pořád,“ dodávám rozverně. Adrián mi věnuje škaredý pohled. Mám pocit, že Skye Trail půjdu sama.
Ve Skotsku se však počasí mění náhle a bez varování, jako nálada těhotné ženy. Bůhví odkud se nad údolí přihnaly mraky a zvedající se vítr nám umožnil zastavit u vodopádu. Ne však na dlouho. Sotva jsem stihla zachytit stínohru na okolních kopcích, po větru už nebylo ani stopy a midges se vrátily v plné síle. Zaveleli jsme na ústup pěšinkou na protějším břehu v naději, že ji zdoláme sušší nohou. Chyba lávky! Tentokrát se kromě nás napálila i vlčice Zara, když rozverně skočila do nevinně vyhlížející kaluže a zmizela v ní až po hřbet. Překvapilo nás to všechny, ale u té němé tváře se navíc dostavilo nefalšované nadšení.
„Tak to ne, takhle zasviněná do kufru nepůjdeš, jdeš se vykoupat!“
Nechápu, kde se v drobné Ditě vzalo tolik síly, aby odvlekla vzpírajícího se chlupáče do řeky. Napínavému souboji Davida s Goliášem jsme přihlíželi v pohybu. Zuřivé kroužení nám sice zajistilo nepoštípané tváře, ale také promočené boty. Věnovali jsme tomu pozornost pouze do momentu, než se z vody vyřítil rozdivočelý pes. Stačilo pořádné oklepání a pár výskoků a naše role se obrátily. Teď jsme to byli my, komu by se hodila koupel. Snad aby nás nenechala ve štychu, Zara se solidárně vrhla do další blátivé louže. Spokojeným výrazem nám dávala najevo, že teď všichni členové smečky vypadají stejně.
Následovala její druhá cesta do řeky. Odehrála se s větší zuřivostí na Ditině straně a intenzivnějším odporem ze strany domácího mazlíčka. Zatímco se ty dvě navzájem topily, my zase opisovali elipsy v bažinatém vřesu, abychom nebyli snadnou kořistí krvechtivého hmyzu.
Než jsme se dostali k autu, situace se ještě dvakrát opakovala. A tak se stalo, že se rodinka seznámila s mikrosviněmi a poprvé v životě nás odrovnala hodinu a půl trvající procházka 🙂 (… pokračování příště)
