Úryvek z knihy, DEN 36 – Svoboda a pátrání po smyslu
Rytmicky dupu do země, jedna noha, druhá noha, rozhlížím se, ohlížím se, nechávám se okouzlovat okolím a pořád stoupám výš a výš, za zády černé mraky a přede mnou hustá mlha. Kráčím vstříc tajemství! Tahle atmosféra je neskutečná, intenzivní, trochu strašidelná a hodně vzrušující. Na hřebeni se mi tají dech, nemůžu se vynadívat na vysoká kopčiska, ostré svahy pokryté třpytivým sněhem a tyrkysová jezera, co se občas laškovně vynoří z mlhy. Jako když žena na okamžik svůdně poodhalí ozdobný lem svých podvazkových punčoch pod večerní róbou. Pyrenejské krásky mají svádění v malíčku zrovna tak.
Kdesi přede mnou je sedlo Coll de Nou Creus, onen nejvyšší bod GR11, a ačkoliv je viditelnost bídná a z těch mraků mám trochu bobky, jsem odhodlaná udělat malou zacházku a vzít to ze sedla ještě výš, na vrcholek Pic de Noucreus. Jen tak, protože vypadá božsky. Jak pokračuju vzhůru, mlha se kolem mě přelévá ze strany na stranu, krajina se neustále mění a s každým ohlédnutím se mi naskýtají nové výjevy. Pic de Noucreus teď dočista zmizel, v mlze nevidím na víc než právě na ten jeden krok, který potřebuju udělat, abych mohla udělat další. A další. A když konečně stojím u zdobného křížku značícího vrchol, mlha se rozplývá a já zažívám stav hluboké euforie. Takový to, když nevíš, že ti něco chybělo, a pak to najednou dostaneš naservírovaný na stříbrným podnose, celej svět se ti otočí vzhůru nohama, zaplaví tě nepopsatelnej koktejl emocí a čiročirýho štěstí a ty si uvědomíš, že tvůj život už nikdy nebude jako dřív. Když máš pocit, že lítáš tak vysoko, až se modrá mění v černou, a kdy se ti zdá, že do sebe všechno krásně zapadá a každej detail má ve tvým životě svý právoplatný místo a důvod. A jako tenkrát to ráno po bouřce v sedle Petraficha, kde mě objímala náruč štítů vztahujících se k nebi, až mi z nitra tryskal proud vděčnosti za život a silný lásky k sobě samotný, tak i teď tady moji duši rozeznívá niterná symfonie pokorné, láskyplné, vděčné existence. Svoboda je podle mě stav mysli, zrovna jako štěstí. Není to nic, co čeká někde venku, co musím chytat za pačesy nebo někomu závidět. To, jak moc jsem šťastná, nebo jak moc se cítím svobodná, záleží jen na tom, jak nakládám se svými myšlenkami a jakou váhu přikládám vnějším vlivům. Nicméně tady, v majestátním chrámu všemocné Agnes, mě ten pocit svobody a štěstí naprosto pohlcuje. Rozpínám paže, vtiskávám si do srdce tuhle pyrenejskou nádheru, směju se do oblak a cítím se volná, nepřemožitelná a nezranitelná._____
Milí moji, tenhle úryvek je zas z trochu jiného soudku. Věřím, že v knize najdete všechno – jak slibovanej cestopis a porci inspirace, tak humor (převážně nekorektní, cynickej a dvojsmyslnej), emoční výlevy (viz tenhle úryvek) a taky dávku osobních témat a příběhů … psala jsem to s láskou a doufám, že vy to s toutéž láskou (a pochopením) budete číst. Jestli ne, tak si mě nepřejte! 🙂
Mohlo by se vám také líbit
Andělé z trailu
Post-trail blues
