Štěstí
Milí moji, než začnu vyprávět o Pyrenejích, chci vám posdílet zamyšlení o pocitu vnitřního štěstí, jak ho vnímám a jak jsem se k němu dopracovala. Diskuse na tohle téma miluju.
Jsem na bike tripu ve Skotsku. S Joem máme za sebou boží sjezd mezi horami, výjimečně neprší a na horizontu se třpytí oceán. Nahlas křičím SVOBODAAAA a ventiluju radost.
„Na škále 1-10, jakej je teď tvůj level of happiness?“ Ptám se ho v euforii.
„Asi na 5.“
„Cože???“
„No na 5. A ty seš kde?“
„Na 10. Ne, na 11!“
„To nejde, když máš stupnici 1-10.“
„Pff, to je úhel pohledu!“
Druhej den šlapeme už x hodin v dešti. Není na nás nit suchá, je nám zima, mokrý jsou i věci v brašnách a víme, že dnešní noc nebude příjemná. Joe působí rozmrzele. Vykládám mu český vtipy, ale pointy jsou ztracený v překladu, a tak se směju jen já. Bečím na ovce u cesty a když zabečí zpátky, směju se, že jsem trefila jejich jména. Pak mě napadne hláška vystihující absurditu celý situace, chci mu ji říct, ale chytám takovej záchvat smíchu, že nejsem schopná mluvit. Joea to konečně zlomí a řehtá se taky.
„Že to je sranda? Jezdit na kole v dešti?“
„Martina ?!? You are U N B E L I E V A B L E!“
„No co? Hele, jak se chechtáš. Jak jsi na tom se štěstím?“
„Teď 4.9.“
„What ?!?“
„A ty jsi kde?“
„Zas na 10!“
„Takže ty jsi na 10 pořád?“
„No, jo.“
„To není možný. Včera jsem tě slyšel brečet.“
„No počkej, chlapče. Být na 10 neznamená, že nikdy nejsem smutná nebo nasraná, nebo že mě nebolí srdce. Zrovna v tý bolesti mám bohatě odžito. Pocit vnitřního štěstí, jak to vnímám já, je vědomý rozhodnutí, že si ten stav udržím. A tím nemyslím falešný předstírání, že jsem OK, když nejsem. Jde o to vnímat svět a věci v něm jako celek, kterej je v pořádku. I se smutkem, strachem, bolestí. Pocit vnitřního štěstí není něco, co se dá srazit nebo naopak naboostovat vnějšími okolnostmi. Je to výsledek poctivý práce, je to VĚDOMÝ ROZHODNUTÍ. Znamená to vzít do vlastních rukou zodpovědnost za svůj život. Za to, jak přemýšlím, jak žiju a za to, co s tím chci udělat. Každej den nám dává příležitost ocenit spoustu drobností. Nebo se můžeme rozhodnout, že se zaměříme na tu jednu věc, která nevyšla, jak jsme si představovali. Máme na výběr. Je to jen o tom, jak to mám v hlavě nastavený. Pokud se rozhodnu pro cestu oceňování – sebe sama, ostatních, života a všeho, co se v něm děje, tak není prostor pro to být na 5 z 10.
Spousta lidí to má bohužel nastavený tak, že čekají, až se stane něco, díky čemu PAK budou šťastní. Říkají – budu šťastný, až mě povýší. Až potkám svoji druhou polovičku. Až, až, až. Jenže tím dávají zodpovědnost za svý štěstí VEN. Předávají to okolnostem a ty přebírají vládu nad tím, jak se cítí. Ale to je bullshit. Tak bychom mohli celý život strávit čekáním, až se VNĚJŠÍ OKOLNOSTI POSKLÁDAJÍ TAK, ŽE NÁM DOVOLÍ BÝT HAPPY! Já se můžu kdykoli vědomě rozhodnout, že chci být šťastná právě teď. A hned teď pro to můžu něco udělat. Jsou to malý věci, který mě přiblíží k tomu, co si přeju. Chci umět plynně italsky? Začnu tím, že si koupím učebnici / najdu lektora. Udělám jeden krok. Pak další. A další. Už to mi přinese dobrej pocit. Už tím se spojuju s cílem, kterýho chci dosáhnout. Prožívám pocit štěstí, že jsem na cestě.
ŽIVOT NENÍ ČEKÁRNA NA ŠTĚSTÍ.
Pro toho, kdo se rozhodne čekat, až se mu okolnosti správně poskládají, bude pocit štěstí nedosažitelnej. Vždycky totiž uvidí něco, co je špatně. Může mít drahý auto, super dům i práci, rodinu, ale nikdy to nedocení. Opakem jsou lidi, kteří můžou mít zdravotní potíže, mizernej plat, a přitom jejich oči budou zářit a srdce zpívat radostí nad každou maličkostí. Ten přístup, tohle vnitřní nastavení, si VOLÍME SAMI.
Chceš být šťastný? TAK SE PRO TO ROZHODNI! Nikdo jinej to za tebe neudělá.“
.
.
.
Joe to všechno vstřebává, zpracovává, vidím, jak mu to šrotuje v hlavě. Aby ne. Pustila jsem na něj slušnou salvu.
„Už jsem se rozhodnul. Dojedem až do Strontianu. Chci si dát pivo. Pak budu na 6.“
S láskou, vaše Merisi
