Moje milé tělo…
Ženy moje milé,
tohle je příspěvek hlavně pro nás. Na srdci mám totiž tělo. A vztah k němu.
Snad každá žena má ke svému tělu výhrady. Ať už od dětství, po nemoci, úrazu, porodu nebo přechodu. Máme představu, jak by naše tělo mělo VYPADAT a FUNGOVAT. Vidíme na sobě nedokonalosti. Podvědomě se mezi sebou srovnáváme. To vede k pocitům méněcennosti (nebo přehnané kritice vzhledu jiných žen, což nám má pomoci se na chvíli cítit líp). Vrháme se pak do cvičení a diet ne proto, abychom tělu dopřály to, co mu prospívá, ale abychom ho potrestaly za to, že není takové, jaké bychom ho chtěly mít.
I já mívala ke svému tělu výhrady. Jasnou představu, jaké by MĚLO BÝT.
JENŽE.
Když jsem na dovolený v Bosně málem umřela po dvojnásobným uštknutí zmijí růžkatou, došlo mi, že bych měla s pokorou šoupat nohama a být svému tělu vděčná. Za to, že to (se mnou) nevzdalo. Že pro mě pracuje dnem i nocí. Že tady pořád můžu být (prošli jsme si pěknou řádkou úrazů a zákroků, včetně potratů).
Tehdy jsem si poprvý položila ruku na hrudník a uvědomila si, že ty nádechy a výdechy neřídím. Dějí se samy. Zaplavilo mě neskutečný dojetí, vděk, soucit i lítost nad tím, jak jsem se ke svýmu parťákovi chovala. Denně mi tělo prokazovalo víc trpělivosti a laskavosti, než já jemu.
Když jsem vyrazila na svůj první dlouhý trail, uvědomovala jsem si to čím dál tím víc. Tu vděčnost, že můžu. Učila jsem se přijímat změny na svým těle. Protože narovinu – na trailu člověk rozhodně nezkrásní. Tělo potřebuje péči, a tu venku nemá. Sedřený boky od bederáku, modřiny, škrábance, opálení ala panda, vyrýsované vrásky, vyfouklá prsa, vysušená kůže a jizev víc, než starý námořník … to je realita. Jenže … tohle bylo a je MOJE tělo.
Denně zvládne ujít (ujet na kole) spoustu kilometrů do kopce i z kopce s těžkou krosnou. Nemá to se mnou lehký, nedopřávám mu zrovna moc spánku a té péče je fakt pomálu. Denně mu děkuju a taky ho prosím, ať to se mnou zdárně táhne ještě desítky let, ať si můžu užívat aktivního života, než zavřu oči napořád.
Právě na cestách mi došlo, že tělo se bude neustále měnit. Nejde ho zakonzervovat v jedný podobě. V TOP formě. Mění se s ročním obdobím. Mění se s naším cyklem. Kráčí s námi životem a odráží na sobě všechny změny, jimiž procházíme i vnitřně.
Každé tělo vypráví jedinečný příběh. O tom, kým jsme byly, kým jsme. Je to chrám pro naši duši. Je to náš dopravní prostředek. Schránka na zážitky. Prostřednictvím těla můžeme zažívat všechny ty drobné radosti i strasti, které činí život úplným. Cítit vůni oblíbeného jídla, vnímat blízkost milovaného člověka, pozorovat světýlka v očích našich blízkých nebo slyšet dětský smích … to je požehnání, jehož se nám dostává díky tělu. To, jak vypadá, je v tomhle ohledu naprosto nepodstatný. Hlavní je, aby bylo zdravý.
Když se tedy řekne krásné tělo, už se mi nevybaví Jennifer Lopez. Ne, kecám, vybaví 😁 A ty křivky dokážu patřičně ocenit. Jenže zrovna tak dokážu ocenit i ty SVOJE … a TVOJE. A tvoje. A tvoje! Každý tělo je krásný a jedinečný, stejně jako naše osobnosti. Byla by nuda, kdyby všichni vypadali stejně. Ten nahoře miluje rozmanitost, a já taky. A už navždy pro mě bude prioritou zdraví namísto vizuálu.
Můžeme mít k sobě nějaký výhrady. Ale jsou stovky věcí, za něž můžeme být tělu vděčné. Začněme ho oceňovat! Opečovávat. A postupně přijde to všeobjímající sebepřijetí. Takže až budeš stát příště před zrcadlem, nezaměřuj se na to, co se ti na tobě nelíbí. Najdi něco, na co jsi pyšná. Jsem si jistá, že každá je schopná ocenit aspoň dvě věci a budu moc ráda, když se o ně se mnou podělíte v komentáři.
A já vykopávám jako první: vlasy, oči a rty. Poslední položka dostala na prdel, protože se mi v Chamonix udělal obří opar, po kterým mi zůstala opálená jizva. Ale to jsou holt ty změny, o nichž jsem psala. A já je beru 😌 Ženy, holky milovaný … hlavně s láskou 🙏🏻
Merisi 💚🍀
