Andělé z trailu II.

“To vždycky meleš tak rychle?” ptá se mě se smíchem Kerry a v očích mu tančí světýlka.

“V autě vždycky. Nikdy totiž nevím, jak dlouho v něm budu sedět,” přiznávám bez mučení. Zatímco autíčko poskakuje po klikaté cestě mezi kopci, vypráví mi o sobě. Odkud pochází a co ho zavedlo na jižní ostrov. Nenápadně si ho prohlížím. Čiší z něj zvláštní klid, který přenáší i na mě. Je mi vedle něj hezky. Pod klidnou hladinou ale tuším temné vody. Čekám, co přijde. 

“Před pár lety mi zemřel syn. Sebevražda. Nechápu, co dneska ty mladý lidi vede k tomu, aby si sáhli na život. Je to strašně sobecký. Nikdo z nich se nenamáhá zamyslet nad tím, co svým odchodem způsobí.” 

Nechávám jeho slova viset ve vzduchu. Vracím se myšlenkami ke kamarádovi z dětství. K nevlastnímu bratránkovi. Ke spolužákovi z vysoký. A hlavně k milovaný tetě. Slyšíte ho? Taky si myslí, že to je sobecký. Jako kdysi já, když jsem se na vás zlobila, že už se neuvidíme. 

“Ten, kdo si sáhne na život si bohužel nejspíš myslí, že svět bez něj bude lepším místem. Kéž by si uvědomili, že na nich záleží. Na každým z nás. Nejsme postradatelní. Bolest jde vycítit a my ji mezi sebou sdílíme, ať chceme nebo ne.”

Kerry ke mně obrátí svůj modravý pohled a já ho nechávám, aby si přečetl, co chce vědět. 

“Miloval fotografování, jako ty,” kývne hlavou k zrcadlovce, co mi sedí na klíně. “Tak jsem si koupil foťák, a když fotím, mám pocit, že je se mnou. Jen to pořád nechápu,” vzdychne. 

“Nemusíme všechno chápat. Ti, které milujeme, jsou s námi pořád. Láska je drží nablízku. Když je mi smutno, povídám si s nimi. Děláš to taky?”

“Co?” Vím, že se ptá jen proto, aby si koupil čas.

“Jo, dělám. Povídám si s ním.”

“A o čem?”

“No, třeba o focení. Ale vlastně se ho často ptám, proč to udělal. Zlobím se na něj,” dodává překvapeně. Právě objevil něco novýho. “Zlobím se,” opakuje, “protože nic neřekl. Jsem naštvanej … sám na sebe! Jako táta jsem přece měl vědět, že se můj kluk trápí! Měli jsme spolu víc mluvit. Mohli jsme to zvládnout.” 

Potlačím nutkání začít ho chlácholit. Ticho je někdy léčivější než příval slov. A navíc vidím, že je pohroužený do vlastních myšlenek, nejspíš by mě stejně nevnímal. Po nějaké době Kerry pokračuje.

“Mám kamarádku v Brazílii. Ta má taky sebevražedné tendence. Přítel ji opustil, zůstala sama se synem, tak se jí snažím pomoct. Posílám jí peníze, protože není schopná chodit do práce.” 

Sevře se mi hrudník. Cítí vinu za to, že nezachránil syna, tak se snaží zachránit někoho jinýho. 

“A pomáhá jí to, ty peníze?”

“Nevím. Pořád mluví o tom, že si připadá k ničemu, že není dost dobrá. Myslel jsem, že jí to penězi ulehčím. Ale teď mě napadá, že to asi spíš zhoršuju. Kdybych jí dodal sebevědomí, aby začala zase pracovat, bylo by to pro ni lepší.”

“Hmm. Kdyby si tak uvědomila, že ten její syn je její síla, viď. Že ona je pro něj vším. Dokud mají jeden druhýho, mají to nejdůležitější na světě.”

Kerry se najednou celý rozzáří.

“Vidíš, tohle jí zkusím ukázat. Já vím, že sebehodnota, přijetí, sebedůvěra a všechny tyhle věci musí vycházet zevnitř. Ale když je člověk hodně rozbitej, tak to potřebuje vidět nejdřív zvenku – a od koho jinýho může přijít bezpodmínečná láska a přijetí, než od malýho prcka, že jo?” Zeširoka se usmívá, ten bolavý mrak, co nás na chvíli doprovázel, odplul a zůstalo jen modrý nebe. 

“To je nááááádhera,” vydechnu zamilovaně a zjihle civím na krásu, která ubíhá za okny auta.

Jedeme krokem po úzkém mostě, pod námi se žene tyrkysová řeka, a já nadšeně vykvíknu: “Jééé, Kerry, podívej, to je překrásný! Zastav, pojď se pokochat.”

Teď už se Kerry směje nahlas a kroutí hlavou: “Děvče, kolik ti vlastně je?”

Jsem zmatená jak Goro před Tokyem, nechápu, jak můj věk souvisí s krásami Pelorus River. 

“Proč se ptáš?”

“Protože se chováš na deset, vypadáš na třicet a mluvíš jak kdyby ti bylo osmdesát.”

Vyprsknu smíchy, ve zlomku vteřiny provedu matematickou operaci level expert a odpovídám: “No, tos vystihl pěkně. Když si uděláš aritmetickej průměr, tak to skoro sedí.” 

Najednou mi dochází, kde jsme. Nevinně se na něj zaculím. “Támhle je skvělá kavárna, máš ještě čas?” 

Kerry se řehtá na celé kolo a plácá se do stehen. “Holka, ty se mi snad zdáš. Jak je možný, že to tady znáš líp než já? Jasně, že mám čas. Pro tebe vždycky. Tak jdem!” 

“Já jsem přece všude doma,” volám vesele a peláším za ním.